Rozhodování sporů v oblasti poskytování platebních služeb a vydávání a zpětné výměny elektronických peněz

Podle § 1 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, je finanční arbitr příslušný k rozhodování sporů mezi spotřebiteli a poskytovateli platebních služeb při poskytování platebních služeb nebo vydavateli elektronických peněz při vydávání a zpětné výměně elektronických peněz.

 

Právní úprava platebních služeb a vydávání elektronických peněz

Oblast poskytování platebních služeb a vydávání elektronických peněz upravuje jako speciální právní předpis (lex specialis) zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 11. 2009. Zákon o platebním styku do českého právního řádu transponoval mimo jiné Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2007/64 ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních službách na vnitřním trhu a Směrnici 2009/110/ES ze dne 16. 9. 2009 o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz, o jejím výkonu a o obezřetnostním dohledu nad touto činností, o změně směrnic 2005/60/ES a 2006/48/ES a o zrušení směrnice 2000/46/ES. Na oblast platebních služeb se vztahují také přímo použitelné předpisy Evropské unie, a to Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 924/2009 ze dne 16. 9. 2009 o přeshraničních platbách ve Společenství a zrušení nařízení (ES) č. 2560/2001 a Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 260/2012, kterým se stanoví technické požadavky pro úhrady a inkasa v eurech a kterým se mění nařízení (ES) č. 924/2009.

Zákon o platebním styku upravuje jak veřejnoprávní podmínky pro poskytování platebních služeb a vydávání elektronických peněz, tak soukromoprávní vztahy vznikající mezi poskytovateli a uživateli platebních služeb, případně mezi vydavateli a držiteli elektronických peněz. Tyto vztahy obvykle podléhají i dalším právním předpisům jak soukromoprávní povahy – například do 31. 12. 2013 zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákonu č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, od 1. 1. 2014 pak zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – tak ryze veřejnoprávní povahy – například zákonu č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, zákonu č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, apod.

Vybrané právní předpisy jsou dostupné zde.

 

Osoby oprávněné poskytovat platební služby, poskytovatelé platebních služeb

Zákon o platebním styku rozlišuje mezi osobami oprávněnými poskytovat platební služby a poskytovateli platebních služeb.

Osobu oprávněnou poskytovat platební služby definuje zákon o platebním styku jako osobu, která je nositelem příslušného veřejnoprávního oprávnění k poskytování platebních služeb (veřejnoprávní hledisko).

Podle § 5 zákona o platebním styku mezi osoby oprávněné poskytovat platební služby patří:

  • a) banky,

  • b) zahraniční banky a zahraniční finanční instituce,

  • c) spořitelní a úvěrní družstva,

  • d) instituce elektronických peněz,

  • e) zahraniční instituce elektronických peněz,

  • f) vydavatelé elektronických peněz malého rozsahu,

  • g) platební instituce,

  • h) zahraniční platební instituce,

  • i) poskytovatelé platebních služeb malého rozsahu,

  • j) Česká národní banka.

Na internetových stránkách České národní banky naleznete seznam osob s oprávněním poskytovat na území České republiky platební služby.

Poskytovatele platebních služeb zákon o platebním styku nedefinuje. Pro vymezení poskytovatele platebních služeb je rozhodující pouze skutečnost, zda je stranou smlouvy o platebních službách (§ 74 zákona o platebním styku). Poskytovatelem platebních služeb je i osoba, která není nositelem příslušného oprávnění, a přesto poskytuje platební služby (neoprávněné poskytování platebních služeb).

Z hlediska příslušnosti finančního arbitra je určující, zda osoba, proti které návrh směřuje, je poskytovatelem platebních služeb, tedy zda je smluvní stranou smlouvy o platebních službách (není tedy rozhodující, zda tato osoba je nositelem veřejnoprávního oprávnění k poskytování platebních služeb).

 

Platební služba

Pojem platební služby definuje zákon o platebním styku v § 3, a to jak pozitivně tím, že stanoví, co platební službou je, tak negativně určením, co platební službou není.

Platební službou je služba (a) umožňující vložení hotovosti na platební účet, (b) výběr hotovosti z platebního účtu, (c) provedení převodu peněžních prostředků z platebního účtu, (d) vydávání a správa platebních prostředků a zařízení k přijímání platebních prostředků, (e) poukazování peněz, nebo (f) platební transakce prováděné prostřednictvím elektronického komunikačního zařízení. Výčet je alternativní, tudíž každá z uvedených služeb je sama o sobě platební služnou.

Platební službou naopak není (a) přeprava, sběr, zpracování a doručení bankovek a mincí, (b) směnárenská činnost podle devizového zákona, (c) vydávání šeků, směnek nebo cestovních šeků v listinné podobě, papírových poukázek na zboží nebo služby, poštovních poukazů podle zákona upravujícího poštovní služby, (d) vydávání platebních prostředků, které slouží pouze k zaplacení zboží nebo služeb v prostorách využívaných vydavatelem platebního prostředku nebo zboží nebo služeb úzce vymezenému okruhu dodavatelů anebo k zaplacení úzce vymezeného okruhu zboží nebo služeb, ani platební transakce jimi prováděná atd.

 

Vydavatelé elektronických peněz

Zákon o platebním styku rozlišuje mezi osobami oprávněnými vydávat elektronické peníze a vydavateli elektronických peněz.

Osobami oprávněnými vydávat elektronické peníze, tedy osobami, které jsou nositeli příslušného veřejnoprávního oprávnění, jsou:

  • a) banky,

  • b) zahraniční banky a zahraniční finanční instituce,

  • c) spořitelní a úvěrní družstva,

  • d) instituce elektronických peněz,

  • e) zahraniční instituce elektronických peněz,

  • f) vydavatelé elektronických peněz malého rozsahu,

  • g) Česká národní banka.

Na internetových stránkách České národní banky naleznete seznam osob s oprávněním vydávat na území České republiky elektronické peníze.

 

Elektronické peníze

Pojem elektronických peněz definuje zákon o platebním styku v § 4, a to jak pozitivně tím, že stanoví, co elektronickými penězi je, tak negativně určením, co jimi není.

Elektronickými penězi je peněžní hodnota, která (a) představuje pohledávku vůči tomu, kdo ji vydal, (b) je uchovávaná elektronicky, (c) je vydávaná proti přijetí peněžních prostředků za účelem provádění platebních transakcí a (d) je přijímána jinými osobami než tím, kdo ji vydal. Výčet je kumulativní, tudíž pouze při splnění všech uvedených podmínek lze hovořit o elektronických penězích, nestanoví-li zákon o platebním styku jinak.

Elektronickými penězi není peněžní hodnota, pokud je její užití omezeno pouze na určitý okruh třetích osob, kterým jí může být placeno, nebo na okruh výrobků a služeb, za které takovou hodnotou může být placeno. Stejně tak není elektronickými penězi peněžní hodnota, kterou lze platit prostřednictvím poskytovatele služeb elektronických komunikací pouze za výrobky nebo služby dodané do tohoto elektronického komunikačního zařízení a jeho prostřednictvím užívané.

 

Jaké spory rozhoduje finanční arbitr v oblasti platebních služeb?

Podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona o finančním arbitrovi je finanční arbitr příslušný k rozhodování sporů mezi spotřebiteli a poskytovateli platebních služeb při poskytování platebních služeb.

Poměrně obecná formulace využívající předložky „při" dává prostor pro výklad, které spory ještě do působnosti finančního arbitra náleží a které již nikoliv. Finanční arbitr tak zkoumá svou příslušnost v každém jednotlivém návrhu velmi pečlivě, neboť pouze rozhodnutí vydaná v mezích jeho kompetencí nejsou stižena vadou nicotnosti a mohou působit zamýšlené následky. Pro účely snazší orientace široké veřejnosti v působnosti finančního arbitra však níže podáváme obecný výklad k této otázce.

Zákon o finančním arbitrovi neomezuje rozhodovací pravomoc arbitra jen na spory z platebních služeb ve smyslu sporů, jež mohou vyvstat jako přímý důsledek poskytnutí platební služby samotné, ale tuto působnost koncipuje šíře. Jak široce odhalíme s využitím teleologického výkladu, který klade důraz na účel normy, a to jak zákona o finančním arbitrovi, tak zákona o platebním styku.

Jedním z účelů zákona o platebním styku je vytvoření speciální regulace v oblasti poskytování finančních služeb běžného užití (zejména běžné účty) a tím vytvoření právně žádoucího minimálního standardu kvality těchto služeb a ochrany zákazníků.

Při zachování principu restriktivního výkladu pravomoci orgánů veřejné moci opakovaně judikovaného v minulosti soudy vyšší instance lze z výše uvedeného učinit závěr, že smyslem formulace ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona o finančním arbitrovi nebylo pouhé vytvoření orgánu mimosoudního řešení sporů vzniklých ze samotného poskytnutí platební služby, tedy při realizaci pouze části smluvního vztahu založeného mezi poskytovatelem a uživatelem platební služby, ale také sporů vyplývajících z práv a povinností s poskytnutím takové služby souvisejících (tedy posuzování práv a povinností ze smluvního vztahu jako celku). Opačný výklad by vedl k nepřiměřenému omezení působnosti arbitra a tím i k nenaplnění účelu, pro který byl tento institut v českém právním řádu zřízen.

Z výše uvedeného vyplývají především dva závěry:

  • a) finanční arbitr je oprávněn rozhodovat spory, které vznikly v příčinné souvislosti s poskytováním platební služby, ačkoliv se bezprostředně netýkají platební služby samotné – finanční arbitr je tak například oprávněn rozhodnout, zda poskytovateli platební služby vzniklo právo na úplatu za poskytnutou službu;

  • b) finanční arbitr však není oprávněn rozhodovat spory vzniklé mezi poskytovateli a spotřebiteli uživateli platebních služeb, pokud však k jejich vzniku nedošlo při poskytování platebních služeb – finanční arbitr tak například není příslušný rozhodnout spor o ochranu osobnosti, pokud poskytovatel platebních služeb omylem zveřejnil osobní údaje uživatele na svých webových stránkách.

 

Finanční arbitr je oprávněn rozhodovat například v následujících sporech z platebních služeb:

  • spor v případě nevydání peněz bankomatem při výběru z bankomatu,

  • spor v případě nezaúčtování hotovosti při vkladu prostřednictvím vkladového bankomatu nebo na pokladně,

  • spor o výpověď platebního účtu,

  • spor v případě provedení srážky z částky platební transakce zprostředkujícím poskytovatelem platebních služeb,

  • spor v případě neprovedení platební transakce (odmítnutí provést platební transakci),

  • spor o vícenásobné zaúčtování transakce výběru z bankomatu nebo nákupu u obchodníka,

  • spor o zneužití platební karty třetí osobou k výběru z bankomatu nebo nákupu u obchodníka,

  • spor o zneužití platebního prostředku (elektronické bankovnictví),

  • spor při opožděné realizaci platební transakce nebo neprovedení inkasa,

  • spor o výši kurzového rozdílu při bezhotovostním převodu z platebního účtu do zahraničí,

  • spor o správnost poplatku účtovaného za poskytnutí platební služby,

  • spor o provedení platební transakce bez souhlasu uživatele platební služby.

 

Podání návrhu na zahájení řízení, formuláře, Sbírka rozhodnutí

Pro účely podání návrhu doporučujeme využít aplikaci Průvodce podáním návrhu nebo formulář.

Důležitá rozhodnutí finančního arbitra v anonymizované podobě můžete nalézt ve Sbírce rozhodnutí

© 2017 Kancelář finančního arbitra | všechna práva vyhrazena