Platební služby

Působnost finančního arbitra

Rozhodování sporů v oblasti poskytování platebních služeb a vydávání a zpětné výměny elektronických peněz

 

Právní úprava platebních služeb a vydávání elektronických peněz

Poskytovatelé platebních služeb

Platební služba

Vydavatelé elektronických peněz

Elektronické peníze

Jaké spory rozhoduje finanční arbitr v oblasti platebních služeb?

Příklady řešených sporů v oblasti platebních služeb

Podání návrhu na zahájení řízení

 

V souladu s § 1 písm. a) a b) zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, je finanční arbitr příslušný k rozhodování sporů mezi poskytovateli platebních služeb a uživateli platebních služeb při poskytování platebních služeb a mezi vydavateli elektronických peněz a držiteli elektronických peněz při vydávání a zpětné výměně elektronických peněz.

 

 

Právní úprava platebních služeb a vydávání elektronických peněz

Oblast poskytování platebních služeb a vydávání elektronických peněz upravuje jako speciální právní předpis (lex specialis) zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákon o platebním styku“), který nabyl účinnosti dne 1. 11. 2009 a nahradil tak předchozí zákon č. 124/2002 Sb. Zákon o platebním styku do českého právního řádu transponoval Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2007/64 ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních službách na vnitřním trhu.

Zákon o platebním styku upravuje jak veřejnoprávní podmínky pro výkon platebních služeb, tak úpravu soukromoprávních vztahů vznikajících mezi poskytovateli platebních služeb a uživateli platebních služeb. Na tyto vztahy obvykle vztahují další právní předpisy jak soukromoprávní povahy – například zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník (např. § 708) nebo zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník (např. § 420) – tak ryze veřejnoprávní povahy – například zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů nebo zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.

 

Vybrané právní předpisy jsou dostupné zde.

Nahoru

 

Poskytovatelé platebních služeb

Zákon o platebním styku neobsahuje výslovnou definici poskytovatele platebních služeb, pouze v § 1 písm. c) zavádí legislativní zkratku poskytovatel a uživatel. Zákon však v § 5 stanoví, kdo smí na základě povolení České národní banky (dále také „ČNB“), resp. v rámci tzv. jednotné licence poskytovat platební služby. Jsou to:

a)   banky,

b)   zahraniční banky a zahraniční finanční instituce,

c)   spořitelní a úvěrní družstva,

d)   instituce elektronických peněz,

e)   zahraniční instituce elektronických peněz,

f)    vydavatelé elektronických peněz malého rozsahu,

g)   platební instituce,

h)  zahraniční platební instituce,

i)    poskytovatelé platebních služeb malého rozsahu,

j)    Česká národní banka.

 

Na stránkách ČNB (otevře nové okno) naleznete seznam osob (otevře nové okno) s oprávněním poskytovat na území České republiky platební služby.

 

Nahoru

 

Platební služba

 

Pojem platební služby definuje zákon o platebním styku v § 3 jak pozitivně tím, že stanoví, co platební služnou je, tak negativně určením, co platební službou není.

 

Platební službou je služba (a) umožňující vložení hotovosti na platební účet, (b) výběr hotovosti z platebního účtu, (c) provedení převodu peněžních prostředků z platebního účtu, (d) vydávání a správa platebních prostředků a zařízení k přijímání platebních prostředků, nebo (f) poukazování peněz. Výčet je alternativní, tudíž každá z uvedených služeb je sama o sobě platební služnou.

 

Platební službou naopak není (a) přeprava, sběr, zpracování a doručení bankovek a mincí, (b) směnárenská činnost podle devizového zákona, (c) vydávání šeků, směnek nebo cestovních šeků v listinné podobě, papírových poukázek na zboží nebo služby, poštovních poukazů podle zákona upravujícího poštovní služby, (d) vydávání platebních prostředků, které slouží pouze k zaplacení zboží nebo služeb v prostorách využívaných vydavatelem platebního prostředku nebo zboží nebo služeb úzce vymezenému okruhu dodavatelů anebo k zaplacení úzce vymezeného okruhu zboží nebo služeb, ani platební transakce jimi prováděná atd.

 

Pro úplnou definici platební služby viz § 3 zákona o platebním styku. Vybrané právní předpisy naleznete zde.

 

Nahoru

  

Vydavatelé elektronických peněz

Stejně jako v případě poskytovatelů platebních služeb, ani u vydavatelů elektronických peněz zákon o platebním styku nestanoví jejich definici, pouze v § 1 písm. d) zavádí legislativní zkratku; ustanovení § 6 stanoví, které osoby jsou s povolením ČNB nebo v rámci jednotné licence oprávněny vydávat elektronické peníze. Jsou to:

a)   banky,

b)   zahraniční banky a zahraniční finanční instituce,

c)   spořitelní a úvěrní družstva,

d)   instituce elektronických peněz,

e)   zahraniční instituce elektronických peněz,

f)    vydavatelé elektronických peněz malého rozsahu,

g)   Česká národní banka.

 

Na stránkách ČNB (otevře nové okno) naleznete seznam osob (otevře nové okno) s oprávněním vydávat na území České republiky elektronické peníze.

 

Nahoru

 

Elektronické peníze

Pojem elektronických peněz definuje zákon o platebním styku v § 4 jak pozitivně tím, že stanoví, co elektronickými penězi je, tak negativně určením, co jimi není.

Elektronickými penězi je peněžní hodnota, která (a) představuje pohledávku vůči tomu, kdo ji vydal, (b) je uchovávaná elektronicky, (c) je vydávaná proti přijetí peněžních prostředků za účelem provádění platebních transakcí a (d) je přijímána jinými osobami než tím, kdo ji vydal. Výčet je kumulativní, tudíž pouze při splnění všech uvedených podmínek lze hovořit o elektronických penězích, nestanoví-li zákon o platebním styku jinak.

Elektronickými penězi není peněžní hodnota, pokud je její užití omezeno pouze na určitý okruh třetích osob, kterým jí může být placeno, nebo na okruh výrobků a služeb, za které takovou hodnotou může být placeno. Stejně tak není elektronickými penězi peněžní hodnota, kterou lze platit prostřednictvím poskytovatele služeb elektronických komunikací pouze za výrobky nebo služby dodané do tohoto elektronického komunikačního zařízení a jeho prostřednictvím užívané.

 

Pro úplnou definici elektronických peněz viz § 4 zákona o platebním styku. Vybrané právní předpisy naleznete zde.

 

Nahoru

 

Jaké spory rozhoduje finanční arbitr v oblasti platebních služeb?

Jak je uvedeno výše, podle § 1 písm. a)zákona o finančním arbitrovi je finanční arbitr příslušný k rozhodování sporů mezi poskytovateli platebních služeb a uživateli platebních služeb při poskytování platebních služeb. Poměrně obecná formulace využívající předložky „při“ dává velký prostor pro výklad, které spory ještě do působnosti finančního arbitra náleží a které již nikoliv, neboť ačkoliv vznikly v souvislosti s poskytováním platební služby, nevznikly při jejím poskytování. Finanční arbitr tak zkoumá svou příslušnost v každém jednotlivém návrhu velmi pečlivě, neboť pouze rozhodnutí vydaná v mezích jeho kompetencí nejsou stižena vadou nicotnosti a mohou působit zamýšlené následky. Pro účely snazší orientace široké veřejnosti v působnosti finančního arbitra však níže podáváme obecný výklad k této otázce.

 

Dle názoru finančního arbitra zákon o finančním arbitrovi neomezuje rozhodovací pravomoc arbitra jen na spory z platebních služeb ve smyslu sporů, jež mohou vyvstat jako přímý důsledek poskytnutí platební služby samotné, ale tuto působnost koncipuje šíře. Jak široce odhalíme s využitím teleologického výkladu, který klade důraz na účel normy, a to jak zákona o finančním arbitrovi, tak zákona o platebním styku.

 

V případě zákona o finančním arbitrovi je jeho účelem vytvoření správního orgánu pro mimosoudní řešení sporů mezi vybranými finančními institucemi a jejich zákazníky, zejména z řad spotřebitelů, s cílem usnadnit zákazníkům, kteří jsou vůči finanční instituci obvykle v postavení slabší strany, prosazení jejich práv.

 

Jedním z účelů zákona o platebním styku je vytvoření speciální regulace v oblasti poskytování finančních služeb běžného užití (zejména běžné účty) a tím vytvoření právně žádoucího minimálního standardu kvality těchto služeb a ochrany zákazníků.

 

Při zachování principu restriktivního výkladu pravomoci orgánů veřejné moci opakovaně judikovaného v minulosti soudy vyšší instance lze z výše uvedeného učinit závěr, že smyslem formulace ustanovení § 1 písm. a) zákona o finančním arbitrovi nebylo pouhé vytvoření orgánu mimosoudního řešení sporů vzniklých ze samotného poskytnutí platební služby, tedy při realizaci pouze části smluvního vztahu založeného mezi poskytovatelem a uživatelem platební služby, ale také sporů vyplývajících z práv a povinností s poskytnutím takové služby souvisejících (tedy posuzování práv a povinností ze smluvního vztahu jako celku). Opačný výklad by vedl k nepřiměřenému omezení působnosti arbitra a tím i k nenaplnění účelu, pro který byl tento institut v českém právním řádu zřízen.

 

Z výše uvedeného vyplývají především dva závěry:

 

a)     finanční arbitr je oprávněn rozhodovat spory, které vznikly v příčinné souvislosti s poskytováním platební služby, ačkoliv se bezprostředně netýkají platební služby samotné – finanční arbitr je tak například oprávněn rozhodnout, zda poskytovateli platební služby vzniklo právo na úplatu za poskytnutou službu;

b)     finanční arbitr však není oprávněn rozhodovat spory vzniklé mezi poskytovateli a uživateli platebních služeb, pokud však k jejich vzniku nedošlo při poskytování platebních služeb – finanční arbitr tak například není příslušný rozhodnout spor o ochranu osobnosti, pokud poskytovatel platebních služeb omylem zveřejnil osobní údaje uživatele na svých internetových stránkách.

 

S působností finančního arbitra souvisí také otázka, v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat, zda ve sporu došlo k porušení právní povinnosti či nikoliv. Jinými slovy, které právní normy musí brát při rozhodování ve sporu v úvahu. Jelikož žádné ustanovení zákona o finančním arbitrovi ani jiného obecně závazného předpisů nestanoví výslovné omezení rozhodovací pravomoci arbitra ve významu rozsahu takového přezkumu, je finanční arbitr při svém rozhodování povinen brát v potaz všechny normy tvořící právní řád České republiky, zejména zákony a prováděcí předpisy, a rovněž normy stanovené dohodou stran (smluvní ujednání). Tomu nasvědčuje i velmi široce pojaté ustanovení § 12 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi, podle kterého „Arbitr je povinen rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nestranně, spravedlivě a bez průtahů a pouze na základě skutečností zjištěných v souladu s tímto zákonem a zvláštními právními předpisy.“ Na uvedené ustanovení pak ve spojení s § 24 zákona o finančním arbitrovi navazuje ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „správní řád“), které stanoví, že „Správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.“

V případech s tzv. zahraničním prvkem je nutno postupovat s ohledem na ustanovení § 1 zákona o finančním arbitrovi podle § 37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, a § 84 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

 

Nahoru

 

Příklady řešených sporů v oblasti platebních služeb

 

Zneužití ukradené platební karty k výběru z bankomatu

Nezrušení dispozičního práva s účtem

Nevydání hotovosti bankomatem

Chybně zadané číslo účtu při převodu do zahraničí

 

 

Zneužití ukradené platební karty k výběru z bankomatu

Během nákupu v obchodním centru byla navrhovatelce ukradena peněženka s platební kartou. Navrhovatelka tuto skutečnost ihned nahlásila jak bance, tak policii. Následně však z přímého bankovnictví zjistila, že ještě před ohlášením odcizení platební karty někdo provedl výběr z bankomatu v celkové částce  10.000,- Kč. Reklamace nebyla bankou uznána bez řádného zdůvodnění.

V rámci šetření v řízení vedeném finančním arbitrem bylo zjištěno, že k odcizení kabelky došlo 25. 2. 2011 v cca 10:00 hod. v prostorách nákupního centra v Praze. V 10:05 téhož dne byl proveden výběr z bankomatu s použitím PIN zadaným na první pokus, který se v obchodním centru nachází. V 10:45 navrhovatelka oznámila instituci odcizení platební karty. Ze záznamu kamerového systému bankomatu bylo zjištěno, že výběr z bankomatu provedla osoba odlišná od navrhovatelky – nezjištěný pachatel trestného činu krádeže. Nejednalo se tedy o autorizovanou platební transakci ve smyslu § 98 zákona o platebním styku, neboť k ní navrhovatelka nedala souhlas. Finanční arbitr se proto zabýval otázkou, zda za provedení neautorizované transakce banka vůči navrhovatelce odpovídá či nikoliv.

Podle § 116 zákona o platebním styku nese plátce ztrátu z neautorizovaných platebních transakcí v plném rozsahu mimo jiné tehdy, pokud tuto ztrátu způsobil tím, že úmyslně nebo z hrubé nedbalosti porušil některou ze svých povinností stanovených v § 101, tedy například povinnost přijmout veškerá přiměřená opatření na ochranu personalizovaných bezpečnostních prvků (zejména PIN). Ačkoliv navrhovatelka uvedla, že PIN neměla nikde vyznačený, z kamerového záznamu a následných svědeckých výpovědí bylo prokázáno, že pachatel při výběru bankomatu zadal PIN, který byl poznamenán na lístečku uschovaném v peněžence spolu s platební kartou.

Finanční arbitr tedy rozhodl, že Navrhovatelka nese odpovědnost za neautorizovanou platební transakci a s ní související ztrátu sama, neboť dostatečně neochránila PIN a současně k výběru došlo před oznámením odcizení platební karty a tedy i jejím zablokování bankou.

 

Nezrušení dispozičního práva s účtem

Navrhovatel se domáhal proti instituci vrácení peněžních prostředků ve výši 180.000,- Kč a 70.000,- Kč neoprávněně odčerpaných z jeho účtu a náhrady případné škody tímto způsobené. Navrhovatel odůvodnil svůj návrh tím, že se dne 18. 12. 2007 osobně dostavil do pobočky instituce a žádal o zrušení dispozičního práva k jejímu účtu pro paní J. D. Dne 4. 1. a 5. 1. 2008 navrhovatel prostřednictvím elektronického bankovnictví zjistil neoprávněnou manipulaci s účtem, ze kterého byly dvěma převody odčerpány peněžní prostředky v celkové výši 250.000,- Kč. Navrhovatel při osobní návštěvě pobočky instituce dne 10. 1. 2008 zjistil, že instituce nezrušila paní J.D. přístup k elektronickému bankovnictví k účtu navrhovatele. Proto navrhovatel sporné výběry reklamoval u instituce. V rámci reklamace instituce navrhovateli sdělila, že vyzvala majitele účtu, ve prospěch kterého byly prostředky převedeny, k jejich vrácení. Instituce dále informovala navrhovatele, že pokud prostředky nebudou vráceny do 12. 9. 2008, má navrhovatel možnost zaslat přímo písemnou žádost instituci o sdělení identifikačních údajů příjemce platby k následnému právnímu vymáhání dlužné částky. Poskytnutí takové informace by dle vyjádření instituce bylo zpoplatněno částkou 297,50,- Kč. Navrhovatel takový postup odmítl a žádal instituci o okamžitou nápravu.

V průběhu řízení před finančním arbitrem instituce uznala své pochybení a navrhovateli vrátila dlužnou částku 250.000 Kč a úroky z prodlení ve výši 33.489,11,- Kč a které instituce navrhovatelce následně zaplatila. Navrhovatel vzal následně svůj návrh zpět a finanční arbitr řízení zastavil.

 

Nevydání hotovosti bankomatem

Navrhovatelka se obrátila na finančního arbitra s tím, že dne 21. 11. 2008 jí z bankomatu instituce, umístěném v obchodním domě, nebyla vyplacena požadovaná finanční částka. Navrhovatelka dále uvedla, že instituce pochybila tím, že ve svém vyjádření uvedla rozdílný čas výběru hotovosti z bankomatu, který nesouhlasil s časem, který byl uveden na lístku z bankomatu, který navrhovatelka obdržela.

Na základě šetření a vyžádaných důkazů finanční arbitr zjistil, že dne 21. 11. 2008 realizovala navrhovatelka platební kartou dva po sobě jdoucí výběry hotovosti z bankomatu. Ze žurnálu bankomatu, na který se zaznamenává činnost bankomatu, finanční arbitr zjistil, že nejdříve byl v čase 15:09 hod. zadán požadavek na výběr hotovosti ve výši 2.000,- Kč. Tato částka byla podle záznamu na žurnálu bankomatu po provedené autorizaci následně vyplacena. Následně byl v čase 15:11hod. zadán navrhovatelkou další požadavek na výběr hotovosti ve výši 200,- Kč. Také tato částka byla autorizována a bankomat hotovost vyplatil. Při obou transakcích byl správně zadán PIN platební karty, obě transakce byly v pořádku autorizovány a požadované položky byly dle předložených záznamů vyplaceny.

K tvrzenému rozporu v časech výběrů instituce uvedla, že čas na stvrzenkách je nastaven autorizačním centrem a čas na žurnálu bankomatu je systémový čas bankomatu, který je nastavován interně institucí. Mezi těmito časy může být nesoulad. Pro kontrolu si finanční arbitr od instituce vyžádal záznamy ze žurnálu bankomatu, kde byly uvedeny transakce půl hodiny před a půl hodiny po transakcích, které navrhovatelka realizovala. Pochybení na straně instituce nebylo prokázáno. Dále si finanční arbitr vyžádal od instituce dokumenty, upravující vedení žurnálu bankomatu, jeho evidenci a zálohování. Ani na základě prostudování těchto materiálů nebylo shledáno pochybení instituce.

Finanční arbitr v rámci řízení zjistil, že z dostupných záznamů nelze konstatovat, že by došlo k porušení povinností instituce, neboť zmiňovaná transakce byla podle provedených důkazů realizována bez závad. Arbitr tedy návrh nálezem zamítl.

 

Chybně zadané číslo účtu při převodu do zahraničí

Navrhovatel se domáhal na instituci vrácení rozdílu ve výši 5.920,- Kč vzniklého v souvislosti se zahraniční platební transakcí. Navrhovatel tvrdil, že za účelem úhrady dodávky materiálu od obchodního partnera ze zahraničí zadal dne 5. 4. 2012 platební příkaz k bezhotovostnímu převodu 201.400,- Kč (8.000 EUR) na účet vedený v Itálii. Tyto prostředky byly téhož dne z účtu odepsány. Dne 10. 4. 2012 zjistil, že mu na účet bylo připsáno 195.000,- Kč jako vrácená platba z nerealizované transakce a zaúčtován poplatek ve výši 200,- Kč. Navrhovatel reklamací uplatnil rozdíl mezi odeslanou a vrácenou platbou ve výši 5.720,- Kč a poplatek účtovaný za nerealizovanou transakci. Instituce reklamaci zamítla s odůvodněním, že platba byla vrácena bankou příjemce, která ji současně informovala o tom, že zadaný účet neexistuje.

Finanční arbitr si mimo jiné vyžádal smlouvu uzavřenou mezi navrhovatelem a institucí k předmětnému účtu, včetně obchodních podmínek, platební příkaz, daňový doklad s číslem účtu příjemce v Itálii, výpis z účtu příjemce za příslušné období, SWIFTovou zprávu odeslanou bankou v Itálii instituci a kurzovní lístek instituce ze dne 9. 4. 2012.

V rámci následného dokazování finanční arbitr zjistil, že navrhovatel ma u instituce veden platební účet v českých korunách. Dne 5. 4. 2012 zadal navrhovatel platební příkaz k převodu 8.000 EUR do zahraničí. Na platebním příkazu bylo uvedeno číslo účtu příjemce ve formátu IBAN, avšak bez poslední číslice. Navrhovatelem zadané číslo účtu tedy neodpovídalo správnému číslu účtu příjemce vyznačenému na daňovém dokladu. Téhož dne byly prostředky odepsány z účtu navrhovatele. Dne 9. 4. 2012 byla platba ve výši 8.000 EUR vrácena. Podle SWIFTové zprávy zaslané bankou příjemce v Itálii číslo účtu neodpovídalo žádnému číslu, který tato banka vede, proto byla platba vrácena. Téhož dne, tedy 9. 4. 2012 bylo na účet navrhovatele připsáno 194.280,- Kč. Dne 30. 4. 2012 bylo na vrub účtu navrhovatele zaúčtováno 200,- Kč jako poplatek za zahraniční platební transakci.

Finanční arbitr dále zjistil, že při platbách zasílaných do zahraničí, který je veden v jiné měně, než je měna účtu, dochází ke konverzi za směnný kurz deviza prodej vyhlášený institucí v den podání platebního příkazu. V případě přijetí platby v cizí měně na účet vedený v českých korunách dochází ke konverzi kurzem deviza nákup vyhlášený v den připsání prostředků na účet. 5. 4. 2012 byl kurz deviza prodej EUR/CZK 25,175 a tudíž 8.000 EUR odpovídalo 201.400,- Kč odepsaným z korunového účtu navrhovatele. V den zpětného připsání prostředků byl kurz deviza nákup EUR/CZK 24,285 a tudíž 8.000 EUR odpovídalo194.280,- Kč připsaným na korunový účet navrhovatele. Tento postup byl v souladu se smlouvou uzavřenou mezi navrhovatelem a institucí.

Finanční arbitr konstatoval, že důvodem neuskutečněn platební transakce bylo pochybení navrhovatele při zadání platebního příkazu. V důsledku toho došlo k vrácení platby a jejímu zpětnému převedení do českých korun za kurz sjednaný ve smlouvě s institucí. V důsledku kurzového rozdílu došlo ke ztrátě na majetku navrhovatele, za kterou si však odpovídá sám.

Finanční arbitr shledal oprávněným i účtovaný poplatek, neboť ten byl v souladu se smlouvou platně vyhlášen v ceníku instituce pro zahraniční platby. Instituce přitom provedla platební příkaz v souladu se zadáním, byť chybným, navrhovatele a tudíž jí na úplatu vzniklo právo. Finanční arbitr tedy návrh zamítl.

 

Nahoru

 

Podání návrhu na zahájení řízení

Pro účely podání návrhu doporučujeme využít aplikaci Průvodce podáním návrhu nebo formulář.